Elling a Kjell Bjarne. Dva blázni. Dvě zbloudilé duše, na nichž se krutou rukou podepsala nejen společnost, ale především výchova rodičů. Ten první se sklony k autismu a stranění se lidí, jemuž matčino přehlížení závažnosti duševních onemocnění rozhodně neprospělo, ten druhý myslící střídavě na soulož či jídlo, popřípadě na totéž jen v obráceném pořadí, a který při vzpomínce na svou krkavčí rodičku propadá záchvatům vzteku. Potkali se náhodou v jedné psychiatrické léčebně, na jednom pokoji a po viditelných úspěších v oblasti interakce s okolím se jim v rámci sociálního programu magistrátu města Oslo naskytla velká šance - společný nový byt.

Tak přesně takhle začíná divadelní hra Axela Hellsteiniuse „Elling a Kjell Bjarne“, kterou pod všeobjímající „Chválu bláznovství“ přeložila Jarmila Vrbová, a kterou v režii Ondřeje Zajíce uvádí divadlo Kalich. Námětově čerpá z trilogie norského spisovatele Ingvara Ambjorsena („Výhled do ráje“, „Ptačí tanec“ a „Pokrevní bratři“) jejíž úspěch byl takový, že se autor k hlavním hrdinům vrátil i po čtvrté.

Oba teď stojí na prahu nového života, na prahu nového bytu. Moc a moc si přejí být součástí „všedního dne“, avšak nebude to vůbec jednoduché. Děsí je každý zvuk, bojí se vycházet z bytu, potkávat cizí lidi. A právě na postupném „učení se“ základním lidským návykům a jejich vidění očima „čistých“ duší staví autor svůj příběh. Přijde vám telefonování jako naprosto samozřejmá věc? Nebo chození po nákupech, či snad do restaurací a kina? Stačí se na to ale podívat pohledem chorobného lháře a bojínka Ellinga a zjistíte, že je přece mnohem lepší zůstat doma a vytírat podlahu. Ještěže je po ruce věčně nadržený Kjell Bjarne, kterého stačí nasměrovat na jídlo nebo „kozy“ prodavačky a než lest prohlédne, už míří s taškou do krámu. Je to veselé, ale zároveň vlastně smutné. Autor se však nevysmívá „nemohoucnosti“ bláznů, on je s nimi, na jejich straně, jen nechává rozehrát křivě namířené osudy a osudy lidí kolem. A tak se může inteligentní Elling stát mystickým básníkem E., co své básně ukládá do krabic zelí, které pak nenápadně vrací do regálů v obchodě a Kjell Bjarne přijít třeba o panictví prostřednictvím opilé matky jednoho malého astronauta. Že to zní bláznivě? Ano, život je přece bláznivý.

A dostáváme se tak k tomu nejdůležitějšímu, a sice hereckému obsazení. Eva Leinweberová v trojroli Gun, Reidun a Johany i Vasil Fridrich coby úředník magistrátu a dohlížitel nad sociální adaptací obou výtečníků mají funkce spíše nadhazovačské, hlavní tíhu pochopitelně nesou Elling (Vladimír Dlouhý) a Kjell Bjarne (jeho bratr Michal Dlouhý). A oba jsou výteční. Michal jako mírně přihlouplý instalatér-panic, kterého od kufříku s nářadím nelze odtrhnout a jehož nejčastější výrok: „No neser!“ naprosto ovládl představení (a to dokonce až tak, že v jednu chvíli zazněl i z obecenstva směrem k hledišti a Vladimíru Dlouhému tak připravil „odbouráníčko“ smíchem - nutno zdůraznit, že z něj vybruslil bravurně), Vladimír jako baron Prášil sexuálních fantazií, jimiž provokuje všechny na okolo, chytrý, ale mírně zadrhávající, se skvělou gestikulací i mimikou. Snad se ostatní protagonisté nebudou hněvat, ale určitě největší a ústřední herec celého večera. Jeden z těch, který svým herectvím sám sebe trhá na kousky a ty pak hází divákům do hlediště. Prostě nádhera (v této souvislosti je dobré podívat se na aktuálně na DVD vycházející Arabelu, jak dlouhou cestu v kumštu za tu dobu urazil). Oba bratři se společnou hrou evidentně baví, navzájem se překvapují nečekanými vtipy (minimálně na třech místech, což nebývá tak časté), prostě si společné bláznění užívají a tudíž do svého světa maximálně vtahují i diváky. Je to jízda, jak má být, tomu tedy věřte.

Lidský život je klikatý. Nikdo netuší, jak si s ním osud pohraje třeba v následující minutě. Zkuste se podívat na svět očima „jiné mentální úrovně“, byť i jen prostřednictvím téhle divadelní inscenace, třeba budete připravenější. A i kdyby ne, tak určitě pobavenější.